5 pohádek Aloise Mikulky:

O KVÍČALE A ŽELVIČCE  

Jestlipak víte, jak vypadá kvíčala? Inu, to je, jakoby narostla slípce místo zobáčku dlouhá pinzeta a dole místo nožiček žabí tlapky, jenomže je to pták. Žere v lese tou pinzetou žížaly a jiné makarony a přitom radostně kvičí.

A víte, jak vypadá želvička? To je zase takový kulatý domeček, na kterém je namalováno plno okének, ale dveře má dvoje a opravdové. Z předních dveří vykukuje rozumná hlavička a ze zadních dveří je vystrčen ocásek. Domeček má čtyři nohy, chodí pomalu a pochutnává si na salátu, protože ví, že jsou v něm schovány vitamíny, a vůbec - dělá jenom samé hodné věci.

Tak, a teď, když už to všechno víte, snadno si domyslíte, že kvíčala se tuze skamarádila se želvičkou a domluvili se, že by spolu chtěly bydlet na nějaké hezké malé hvězdě.

Šly tedy na hvězdonautický úřad a řekli to jednomu hvězdáři v brýlích, který tam měl zrovna službu. Ten si odkašlal a řekl: „No, prosím. A jaká by ta hvězda podle vás měla být?“

Kvíčala zakvičela:  „Mělo by tam být plno žížal!“

A želvička dodala:  „A také salátek.“

Pan hvězdář nad takovým přáním kroutil hlavou a listoval ve Velkém Seznamu Hvězd, až konečně po dlouhém hledání jednu našel, a řekl: „Měl bych tu jednu hvězdičku. Její obyvatelé jsou pouze žížaly. Ale nevím, jestli vám to nebude vadit. Ony jsou totiž dlouhé, s odpuštěním, jako makaróny.“

Kvíčala zakvičela:  „Jé, to je príma!“

Ale želvička řekla starostlivě: „A jakpak to tam vypadá ohledně salátku?“

Pan hvězdář řekl: „No právě. Salát by tam sice byl, jenomže je trochu zanedbaný, takový vyžlavý. Ony mu totiž ty žížaly nezdárnice pořád oždibují kořínky. Jinak by to byl salátek radost pohledět.“

„Aha!“  Řekly kvíčala i želvička zároveň, „Tak nám teda dejte dva lístky na tu žížalí hvězdu!“

Pan hvězdář řekl: „Prosím. Dva lístky na žížalí hvězdu a zpáteční hned k tomu, že ano?“

Kvíčala i želvička řekly: „Ne-e.“

Pan hvězdář pokrčil rameny a tuze kroutil hlavou. Ale podal jim přece jen dva lístky, na každé dal bleděfialové razítko a řekl: „Nastupte si do rakety číslo 964. Odlet je za malou chvíli. Přeji vám veselou a šťastnou cestu. A kdyby se vám přece jen na té hvězdě nelíbilo a bylo vám tam smutno, mávejte salátovým lupenem na nejbližší kolem letící raketu naší společnosti. Víte, žížalí hvězda je zastávka pouze na znamení. Za pár hlávek salátu vás rádi vezmou nazpět.“

Kvíčala i želvička mu pěkně poděkovaly, nastoupily do rakety číslo 964 a odletěly expres na žížalí hvězdu.

Ale abych vám řekl pravdu, ono se to stalo už vlastně dost dávno. Ba dokonce se na celou tu příhodu zapomnělo.

Až onehdy dělali hvězdáři Veliký Soupis neboli inventuru hvězd za pomoci dalekohledů. A tu přišla také řada na žížalí hvězdu. I dívají se na ni všichni hvězdáři s otevřenými pusami a svým brejlím nevěří. Na žížalí hvězdě je překrásná úroda salátu! Radost pohledět. Mezi ním se prochází v modrých pracovních kalhotkách kvíčala, zpod kořínků vytahuje pinzetou žížaly dlouhé jako guma do trenýrek, a než by se stačil kdo pořádně nadát - každou slupne! Při tom slyšeli hvězdáři přes dalekohledy, že kvičí nějakou veselou písničku.

Druhý hlas se ozýval z opačné strany hvězdy. (Ta hvězdička je totiž veliká jen asi jako kuchyňka.) To želvička pilně zalévala konvičkou z umělé hmoty salátek, sem tam si nějaký ten lísteček utrhla a pochrumkávala si ho.

To je alespoň něco, že?

Hm. Takových hvězd je ale opravdu tuze málo. A dost možná, že jenom tahle jediná.

Já vím. Vy byste chtěli vědět, která je to hvězda na obloze a chtěli byste se tam jít podívat. Raději ne. Mohli byste kvíčale a želvičce pošlapat salátek a botky byste si zamazali od bláta a mamince byste zamazali podlahu. To nejde. Ona je to opravdu velice maličká hvězdička, zrovna tak pro jednu kvíčalu a jednu želvičku.

JAK TO CHODÍVÁ V PRALESE    

Šlo prasátko pralesem a spokojeně si pochrochtávalo. Tu potkalo slona a velice se uleklo. Protože bylo hloupoučké, ale také vychované, řeklo: "Dobrý den, veliký strýčku! Viďte, že mě nesežerete?“

Slon si přičichl k prasátku chobotem a řekl: "Uhádlos´ ! Nesežeru tě!“

Prasátko si ulehčeně oddechlo: "To jsem rádo! A smím se zeptat, čím se živíte, strýčku?“

Slon zamával ušima a rozvážně řekl: "Žeru šťavnaté lupeny, banány, pomeranče a tak!“

Prasátko zajásalo: "To je prima! Já zase žeru bukvice, hlízy, a spadlé ovoce a tak. Cheche!"

Slon si ještě jednou přičichl k prasátku chobotem a řekl: "Smrdíš!  Kdypak jsi se naposledy umývalo?"

Prasátko začalo vzpomínat:  "Naposledy to bylo asi tak minulý…“

Slon řekl netrpělivě: "Minulý týden?"

Prasátko se zasmálo: "Kdepak! Minulý měsíc, strýčku!"

Slon řekl: "Pojď se mnou, čuníku, umeju tě!"

Prasátko řeklo: "To snad nemusí být!"

Ale slon ukázal chobotem a řekl:  "Tudy!" A hnal před sebou prasátko k řece. Tam nabral do chobotu vody a celé prasátko osprchoval, pořádně je vydrbal a zase důkladně osprchoval a potom řekl čisťounkému prasátku: "Tak co?! Jak se cítíš?" A prasátko řeklo: "Je mi, jako bych omládlo. Cítím, že jsem voňavé a mám z toho dobrou náladu!" Slon si chvíli spokojeně prohlížel zrůžovělé prasátko a pak řekl: "Tak utíkej, růžový válečku! Musím jít zase po svých." A slon odešel na jednu stranu a prasátko capkalo na druhou, a ještě spokojeněji než před tím si vesele pochrochtávalo.

A tak se stalo, že tohle čisťounké voňavé prasátko přišlo právě pod ten strom, na kterém číhal už druhý den na oběd úplně vyhladovělý černý pardál. Zařval radostně a hup - prasátko sežral!

Já vím, všechny útlocitné dušinky ustrnou nad opovážlivostí mého povídání a řeknou mi vyčítavě:

"Muselo to zrovna takhle zle skončit?"

Ale copak to skončilo špatně?

Vždyť já jsem vám nechtěl povídat o tom, jak se špinavé prasátko umylo, ale o tom, Jak se konečně vyhladovělý černý pardál dočkal svého oběda! A navíc to tak nějak v pralese opravdu chodívá…

HASTRMANÍ PRINCEZNIČKA

            Byla jednou jedna hastrmaní princeznička. Šatečky měla z červenozlatých šupinek, pusinku růžovou a v malinkých ouškách náušničky. Moc jí to slušelo. Svůj pokojíček měla zařízený jako veliké akvárium plné bublinkové limonády. Spávala v postýlce ze sametového mechu a kolem ní rozkvétaly čajové růžičky, které vždycky zpívaly hastrmaní princezničce tichounce před spaním:

                        Hajej, dadej, princezničko

                        ať rozkvétá tvoje líčko

                        až se ze snů probudíš

                        připluje princ - uvidíš.

A princeznička spala a sladce se ze snů usmívala…

            A byl také jednou jeden drápavý kocour jménem Jolly Jocker. Že to byl náramný loupežník, to si snadno domyslíte. Měl zrzavé pidlifousy, vlhký a studený ňufák a hráškově zelená očiska. Na každé poště visel plakát s jeho fotkou:

ZA DOPADENÍ NEBEZPEČNÉHO JOLLY JOCKERA ODMĚNA JEDEN MILIÓN.

Ale Jolly Jocker se těmto plakátům jen potěšeně chechtal a za tmavých nocí je drápal na sto kusů. Potom šel vždycky dál a ukrutně falešným hlasem si zpíval tuhle píseň:

                        Kudy chodím tudy slídím

                        co schované dobře vidím

                        a co není hlídané

                        to našinec ukradne.

                        Žárovky, či z kola šroubky

                        z dortů višně z octu houby.

                        Holubičku z holubníku

                        z hodin velkou rafiku

                        a ve spíži k večeru

                        všechno dobré požeru.

                        Smetanu i buřtíky

                        karbanátky preclíky.

                        Když mám břicho jako bečku

                        slupnu ještě pět slanečků

                        a pak zamknu - ztratím klíč

                        jako zlý duch - honem pryč!

Co jiného se nestalo, než to, že jednoho krásného dne Jolly Jocker zahlédl okénkem v akváriu hastrmaní princezničku! Hned celý oživl, uši zkroutil do kornoutů, oči se mu rozsvítily jako dvě baterky a na pidlifousech mu s praskotem přeskakovaly elektrické jiskřičky. Zamumlal si: „Sáfriš ! Ta by se mi hodila!“ Jak to zaslechly čajové růžičky, hned spustily křik: „Jedeš pryč, ty zlý kocoure! Běž si chytnout nějakého potkana! To je tak něco pro tebe a ne naše hezoulinká princeznička!“ Ale Jolly Jocker se na ně křivě začučel a prskl: „Buďte ticho, růžiska smraďoucí!“ A rozhlédl se kradačsky nalevo i napravo, jestli jej nikdo nevidí, také dozadu zašilhal a milou hastrmaní princezničku ukradl!

            Ó jej! To byl poprask, to bylo křiku, to bylo shonu! Akvárium s bublinkovou limonádou prázdné, sametová postýlka opuštěná, z čajových růžiček nebylo možno dostat ani slova, jen pláčou a pláčou, novinové zprávy v černých rámečcích, na domech černé prapory a všichni si utírají slzičky do kapesníků a ptají se jeden druhého: „Kdebag dě daše hastrbadí princezdička, ó kdebag dě?“ - protože s toho smutku všichni dostali do nosů rýmu. Marné však bylo ptaní. Nikdo nevěděl. Po hastrmaní princezničce jakoby se země slehla.

            Když oznámili paní královně, že jí ukradli dceru, dostala hrozitánskou migrénu a chytala se dočista od žalu umřít. Pan král láteřil, bouchal pěstí do stolu a nechystal se udělat nic chytřejšího, než vypovědět válku sousednímu království. Jaké však bylo jejich zděšení, když jim přišel ranní poštou hrozitánsky nadrápaný korespondenční lístek:

ZA VAŠU CÉRU CHCU:  DVA VAGÓNY TURYSTYCKÍHO SALÁMU!!!

INAČ VAŠU POLULANOU CÉRU USUŠÍM A ROZEMELU NA KÍCHACÍ PRÁŠEK.

Královna jako obvykle omdlela a král roztrhal nestydatý vyděračský lístek na marné kusy. Potom se rozplakal.

            A v tu chvíli, když bylo nejhůř, někdo nesměle zaklepal, vstoupil a řekl: „Promiňte prosím, ale prý tu máte pro mě nějakou práci. Tak jsem přišel i svojí stopovací rosničkou, cheche ! Jmenuji se Leo Pinkalinka, prosím, a jsem soukromý detektiv.“ I obživla královna a král zajásal: „Ó, vítejte, mistře! Jedině vy nám můžete pomoci! Podaří-li se vám najít mou dceru a dopadnout toho, kdo se mi jí opovážil ukrást, dám vám, co budete chtít, a ještě něco pořádného k tomu!“ A hned ho vedl na místo činu. Detektiv Leo Pinkalinka  byl hotový s prohlídkou ihned. Všechno si prohlédl přes zvětšovací sklo a říkal si přitom pro sebe tajemně: „Chm, chm!“ Potom dal všechno očichat rosničce na provázku a pošeptal jí do ouška: „Hledej!“ A už spolu ťapkali po neviditelných stopách.

Cesta to byla klikatá, plná ošidných zákrutů a tajných tunýlků. Ale Leo Pinkalinka a jeho stopovací rosnička šli neomylně až k onomu hrůznému místu na zeměkouli. Bylo to obrovské vrakoviště starých rour od kamen. Hotový labyrint. Tam stopy končily. Leo Pinkalinka si tedy vyhrnul rukávy - a pustil stopovací rosničku samu do rour. Ta v nich zmizela a chvíli bylo úplné ticho. Ale pojednou tajemné roury jakoby oživly, hned tu a hned zase tam se z nich ozýval hřmot, ječení a dunění. Náhle z kterési roury vyskočila rosnička a táhla za sebou na provázku papírovou myš. Ihned sice vběhla do jiné roury, ale po papírové myši chňaply s falešným chechtotem dvě drápavé pracky! Na tuto chvilku čekal Leo Pinkalinka. Zacvakl na ně ocelová pouta a řekl: „Ha! Jsi zatčen, sršatý darebo!“ Vyvlekl zločinného kocoura na světlo denní.

I dal se Jolly Jocker do skuhrání: „Milost! Jde o omyl. Já jsem totiž načisto nevinnej a hodnej. Spím si tady a dejchám kytičkovej vzduch. Nic jiného ani neumím!“

A tu za nimi zakuňkala stopovací rosnička: „A copak je tohle? - Aha?“ A držela v tlapkách starou plechovku od rajského protlaku a v ní plavala chudinka hastrmaní princeznička!  „ Jo tohle, cheche“ - přetvařoval se nestydatě kocour a kroutil ocasem, jen aby se z toho nějak vykroutil. – „Ona mě stále přemlouvala, abych ji vzal sebou, prej, Jokřičku můj milý …“ A tu vykřikla z plechovky hastrmaní princeznička: „To je lež jako věž! Pořád mě strašil!“ Tu vytáhl Leo Pinkalinka zpod kabátu plácačku na mouchy a řekl: „Ty jeden kradači ulhaný!“ A naplácal zlému kocourovi, až se z něj prášilo jako z rohožky.

            Ach, to bylo jásotu a slávy! Hastrmaní princezničku odnesli domů v slavnostním průvodu. Potom byla vystrojena slavnostní hostina na oslavu slavného detektiva Leo Pinkalinky a jeho stopovací rosničky.

Jedli, pili, hodovali, vesele se zazpívali, a že se detektivovi Leo Pinkalinkovi tuze líbila hastrmaní princeznička a hastrmaní princezničce zase slavný detektiv, koukalo z toho na svatbu. A tak se stala hastrmaní princeznička paní detektivovou Pinkalinkovou.

            Na svatební cestu jim vysmolili proutěný košíček, naložili do něj vrchovatě dobrot a za krásného slunečního jitra v něm vypluli po řece na moře tři námořníci: ženich a nevěsta - a stopovací rosnička.

Hudba hrála, praporky vesele vlály a jásot nebral konce. Podivná lodička nabrala vítr do plachet a pomalu plula přes banánové moře k pomerančovým ostrovům a čokoládovým sopkám, které vždycky v poledne chrlí jahodovou zmrzlinu se šlehačkou.

A co se stalo s Jolly Jockerem? Inu, od hanby utekl do kteréhosi hlubokého černého lesa, udělal si tam šiškovou chaloupku a nechce už s nikým nic mít. Prý jsou všichni falešníci a ulhanci ulhaní a kdo ví co všechno.Jenomže my víme moc dobře, jak to ve skutečnosti je.

O SMUTNÉM TYGROVI    

Byl jednou jeden tygr. Byl zavřený v kleci v zoologické zahradě. Klec byla pevná, železná a ještě byl kolem plot z drátu. Lidé se na něj chodili dívat a ukazovali ho svým dětem. Říkávali: „To je zlý tygr, nebudeš-li hodný, sežere tě!“ Děti plakávaly strachem a lidé se smáli.

            Tygr jenom ležel a byl tichý. Díval se přes mříže a přes lidi na oblohu, na slunce, v noci na měsíc a na hvězdy a vzpomínal jenom, jaké to bylo, když byl ještě maličký. Na džungli, na řeku, na hustou trávu, na svobodu. A měl veliké, převeliké oči. To proto, že mu bylo smutno.

            Jednou na večer, když už v zoologické zahradě nikdo nebyl, tygr se zase díval na vycházející měsíc - a tu letěl kolem jeho klece ptáček. Takový maličký. Nikdy tudy žádný takový neletěl, až najednou tenhle. Tygr na něj zavolal: „Ptáčku!“ Ptáček chtěl letět dál, ale zahlédl veliké smutné tygří oči. I vlétl mezi mříže.

Chvíli se na sebe dívali a tu tygr zlehýnka ptáčka pohladil tlapou po hlavičce. A ptáček neodletěl. Ani se nebál. Věděl dobře, že ten, kdo má takové veliké smutné oči, není zlý. Tygr si povzdychl: „Být tak maličký jako ty, mít křidélka - to by mi bylo dobře!Co děláš, co jíš, že jsi tak maličkým ptáčkem?“ Ptáček dal hlavičku na bok a povídá tygrovi: „Nebuď smutný. Jím taková šedivá semínka, co rostou v lese. Přinesu ti jich několik, ty je sníš - a možná že budeš takovým ptáčkem jako já.“

Potom ptáček ulétl. Tygr ležel u mříže a čekal.

Za chvíli byl ptáček zpátky a přinesl v zobáčku pár šedivých semínek. Tygr je spolkl a pocítil, že se trochu zmenšil. Podíval se udiveně na ptáčka - a ten jenom povídá: „Vidíš!“ Začal létat a nosit šedivá semínka a tygr je jedl a menšil se, až byl maličký jako ptáček. I křidélka mu narostla. Proklouzl tedy skrze mříže a byl na svobodě. Zaradovali se oba ptáčkové a vesele ulétli někam daleko, pryč.

Divili se druhý den strážci v zoologické zahradě, když viděli, prázdnou a zavřenou klec. Ale kdybyste jim stokrát vykládali, jak se to stalo, řeknou vám:  „Nemluvte hlouposti! Takové věci se přece dějí jen v pohádkách.“

O RYBÁŘI, KTERÝ NIKDY NIC NECHYTIL

            Byl jednou jeden pán a ten chodil na ryby. Každé odpoledne, když přišel z práce, se posadil na své místečko u řeky, napíchl na háček návnadu a hodil udičku do vody. Potom trpělivě a zamyšleně hleděl na vodu - až usnul. Po práci se člověku taková věc snadno přihodí.

Ale tomu pánovi se přitom zdávaly dokonce sny. A byly to hezké sny, protože se vždycky ze spánku usmíval. Snil o dalekém moři, jak po něm pluje na své lodi, a byla to podivná snová loď. Stál na ní domeček s červenou střechou, pod okénkem slunečnicová zahrádka plná jablůněk s červenými jablíčky.

Ale nejhezčí bylo to, že kolem lodi vždycky plavalo plno překrásných a prapodivných ryb, jaké dosud žádný rybář na světě neviděl. Kdyby ten pán v tom snu jen trošku chtěl a vyklonil se z okénka, snadno by některou chytil, třeba i do ruky. Ale on se na ně vždycky jen s úsměvem díval a ani se nepohnul.

A tu se vždycky najednou probudil a vytáhl udičku z vody. Ale návnada byla pryč a háček čistý a lesklý, jako když kočička vylíže talířek. I povzdechl si ten pán a šel pomalu domů.

Ale nemyslete si. Na druhý den šel na ryby zase. Nic jej od toho nemohlo odradit. A tak, kdyby se toho pána někdo zeptal, jak dlouho už chodí na ryby, jenom by mávl rukou. Kdo by se s tím počítal. Chodil přece na ryby odjakživa.

            Jednou se ale tomu rybáři přihodila prapodivná věc. Seděl jako obvykle u vody a když již málem usínal, pocítil, že se mu na udičku něco chytilo! I uchopil udičku oběma rukama a vzrušeně táhl a táhl, až konečně vykoukla z vody hlava ryby. Nebyla to však obyčejná ryba - ale velryba! A ta vyplivla háček z pusy a rozesmála se rozpustile, jak už to takoví tlouštíci dovedou. A tu se ten pán velice ulekl a chtěl honem utéct, protože vlastně poprvé v životě viděl opravdovou rybu a ještě k tomu takovouhle pořádnou velrybajznu! Kolena se mu však podlomila strachem, a tak zůstal sedět na břehu a jen klapl na prázdno pusou. Velryba se mu ještě chvíli pochechtávala a potom se ho zeptala:"To jsi se polekal, viď?" A když ten pán honem zakýval hlavou, povídá: "Jestlipak víš, že já jsem tvoje ryba? Cheche!" Ale pán kýval hlavou, že neví, ba že raději ani nechce vědět. Ale velryba povídá vážně: "Opravdu. Patřím celá tobě. Když jsi ještě začínal chodit na ryby, byla jsem maličká jako špendlík. Ale každý den jsem snědla tvoji návnadu a teď je ze mne velryba. Patřím tedy celá tobě. Můžeš mi poroučet. Co chceš, to ti udělám." A tu se ten pán ustrašeně zeptal, jestli by nemohl honem utíkat domů. Velryba řekla: "Co by ne? Ale jaképak utíkání? Napřed ti splním nějaké pořádné přání.“ Ale ten pán zase povídá, že on přece jen raději pro jistotu poběží domů. A tu mu velryba řekla, aby nebyl takový strašpytel a raději se podíval. A vyplula celá na hladinu.

            Údive divoucí! Byl na ní domeček s červenou střechou a pod okénkem slunečnicová zahrádka plná jablůněk s červenými jablíčky! A velryba povídá: „Jenom se neupejpej a nastup! Pojedeme na výlet.“

A tu ten pán nastoupil na velrybu jako ve snách a jeli. Pán nevycházel z údivu. Splnil se mu sen! Nad nimi zářilo sluníčko, v jablůňkách zpívali ptáčci a kolem velryby plavaly ty nejpodivnější a nejkrásnější ryby, jaké žádný rybář na světě neviděl. A byly zlaté a stříbrné, duhové a měňavé, až zrak přecházel, a kdyby ten pán jen trošku chtěl a vyklonil se z okénka, jistě by některou chytil, třeba jen do ruky. Ale kdo by takovou krásu chytal do rukou, když se jí do očí vejde mnohem víc?

Ale velryba zatím plula a dělala šumivý vodotrysk a ten se snášel jako duhový deštík na slunečnicovou zahrádku a ta voněla jako ty nejvoňavější zahrady na světě. Velryba si přitom spokojeně pobroukávala písničky a kouřila z malé faječky. Je to velice neuvěřitelné, ale některé velryby už mají takové prapodivné záliby. Tak se ten pán vozil po moři, usmíval se spokojeně z okénka domečku a bylo mu dobře.

Před večerem, když se objevil na obloze měsíc a plno hvězd, se velryba konečně obrátila a plula nazpět ke břehu. Tam zase ten pán vystoupil. Velryba se na něho usmála a on zase na ni. Už neměl strach. Ani trošičku. Rozloučili se spolu a velryba odplula navždycky do moře. Pán za ní ještě dlouho zasněně mával.

            Věřte nebo ne, od té doby chytí ten pán sem tam i nějakou tu rybu. Vždycky si ji s úsměvem prohlédne, pohladí ji a zasněně ji zase pustí do vody. Vím. Takových rybářů je málo. Ale přece jen jsou i takoví.